Lipton -- otevřené společenství


Přejít na obsah

Menu


 

Přihlášení



 

Novinky na webu

16. 3. 09 Fotky z Dunajce a Roháčů
 

Z galerie

 

Odkazy

 

Česko-Saské Švýcarsko

Obsah

  1. Odjezd z Prahy Čtvrtek 26. října 2006
  2. Bloudění Kyjovským údolím Pátek 27. října 2006
  3. Do divočiny Sobota 28. října 2006
  4. Návrat v dešti Neděle 29. října 2006
  5. Fotogalerie

Odjezd z Prahy

18 hodin 05 minut

„Hm tak myslim, že Jirka udělal fatální chybu, když v tom mailu co o týhle akci posílal, napsal, že sraz bude v 18 hodin a přitom že vlak odjíždí v 18.26“, říká Maruška.

A mě nezbývá nic jiného než jenom souhlasit, protože na nádraží jsme vskutku jenom tři. Pár minut před odjezdem vlaku to snad vypadá, že ani ten Jirka nedorazí, ale nakonec všichni usedáme ve složení: Adam, Honza, Pavel Háček, Pavel Martinásek, Maruška, Jirka, Vláďa, Tereza a já. No usedáme – spíš stoupáme si, protože ve vlaku je pořádně narváno. Po čase lidé vystoupí a my zabíráme kupé, kde sedí dvě mladé slečny, které po vyslechnutí všech našich matematicko-fyzikálních diskuzích nevěřícně kroutí hlavou, jakoby si o nás myslely: „Co je to sakra za debily?“ a pak opouštějí kupé ještě dlouho předtím, než vlak zastaví…

V Děčíně pak přesedáme na vlak typu courák a jedeme směr Rybniště. Plán je následující: dojít z Rybniště cca 4 kilometry do nedaleké Doubice a tam navštívit místní knajpu. Cestou se nám samozřejmě ztratí Honza s Adamem – ale náš cíl stejně nakonec dobýváme. Avšak s malou změnou – místo původní knajpy, kde je nějaká soukromá akce, se přesouváme do vedlejší Plzeň pivnice. A to na dvě skupinky. :-) Zatímco první skupinka (tj. Pavel Háček, Pavel Martinásek, Maruška, Tereza a já) divoce diskutuje v teple a s pivem na stole na téma: hity našeho mládí aneb co si myslíte o Michaelu Jacksonovi a podobných individuích, druhá skupinka (tj. zbývající = Jirka, Honza, Vláďa, Adam) obdivuje venku obrněný transportér, parkující ještě před tou první knajpou. Nakonec se však všichni setkáváme a sedíme v hospůdce až do půl třetí do rána… Něktěří z nás hrají fotbálek (s Terezou se nám totiž podaří objevit majstrštych, díky kterému nám neustále vypadávájí hrací míčky, aniž bysme do fotbálku museli cpát desetikoruny, :-) jiní fotí, popíjejí pivko, číšník vykuřuje marihuanu a všichni jsou spokojení. Na závěr večera (vlastně už rána) se přesouváme podle doporučení zhuleného číšníka do blízkého lomu, protože tam je prej super plácek na spaní. A tak se i stává a my sladce usínáme.

Eli eli

Informace:

Autor: Eliska
Redakční úprava: Jirka
Publikováno: 3. 11. 2006
Poslední změna: 9. 2. 2007

Bloudění Kyjovským údolím

Ráno nás nebudí bubnování dešťových kapek na stan. Možná je to tím, že neprší, možná tím, že žádné stany nemáme. K polednímu postupně procitáme na nevelkém pískovcovém skalisku, jež jsme dnes okolo třetí hodiny ranní prohlásili za nocležiště. Máme hlad, jsme však líní, a tak futrování se a ochutnávání nejrůznějších domácích pečiv probíhá převážně ve spacácích. Ranní čaj se nepodává, neboť kromě stanů nemáme ani vařiče. Asi v jednu hodinu stále ještě letního času se vydáváme na cestu, ať prý dnes taky někam dojdeme. Já skupinu opouštím a odbočuji nazpět k onomu restauračnímu zařízení, kde jsme strávili večer, v naději, že najdu majitele a potažmo i svůj oblíbený obal na mobil, o němž jsem se domníval, že zde zůstal zapomenut v koutě. Majitele nezastihuji, tak mu alespoň zanechávám písemný vzkaz a pospíchám za ostatními. Nebudu raději říkat, kde jsem ten obal našel.

Ušli jsme možná i dva kilometry. V Kyjově spatřujeme vodní plochu, kterou jsme původně měli v úmyslu využít k vodním sportům, shodujeme se však, že rybář sedící na břehu po tom asi netouží tolik jako my, a když objevujeme, že se u rybníka nachází slušné tábornické zázemí včetně ohniště, je o další činnosti rozhodnuto. Krájí se cibule, krájí se slanina, smaží se cibule, smaží se slanina. Jirka s Vláďou hází Honzu do rybníka. Z nažloutlé práškové hmoty vznikají po spojení s vodou úhledné šišky, jež jsou za chvíli zručnou autorkou téměř stejně úhledně rozkydány. Po smíchání je výsledek spravedlivě rozhozen do dvou nádob, koryta jsou přidělena a my během několika okamžiků zjišťujeme, že i dvojnásobné množství by bylo málo. S výmluvou na nedostatek času při nakupování surovin mrštně uhýbám letícím oštěpům chtivých nenažranců.

Po dvou hodinách pokračujeme v cestě. Stoupáme po dřevěných i pískovcových schodech, okolo skály, les a podzim. Skály jsou tu přirozeně od toho, aby se po nich lezlo, a tak zastavujeme a více či méně pohodlnými způsoby zdoláváme oba z Dvou bratrů. Jdeme dál a o deset minut později z lesa vystupuje vršek Kyjovského hrádku. „Tady jsme na jaře sundavali batohy, abychom se sem vůbec dostali,“ povídám. Honza se ptá proč – jakmile však spatří nepevné úzké schodiště vedoucí snad ještě užší spárou kamsi do hlubin, už se neptá. Po proklouznutí touto humornou dírou se pro potěšení škrábeme ještě nahoru k praporku. Zklamáni, že les na druhé straně odtamtud vypadá stejně jako ten na té první, slézáme dolů a odbočujeme směrem k Turistickému mostu ke Klenotnici, kde určujeme, že místem dnešního noclehu bude převis Velký pruský tábor, jenž je vzdálen (čtěte pozorně) asi dva kilometry. Bylo by sice jednodušší dát se spolehlivě známou cestou (přes Brtnický hrádek), my však stanovujeme, že půjdeme zkratkou. Procházíme krásně zbarveným údolím podél potoka, na focení je už ale příliš málo světla.

Kdosi vydává pokyn k odbočení vzhůru do strmého svahu, tam nahoře to prý je. Možná je, to bychom však museli být v tom správném údolí – ale o tom ještě nevíme. Hrabeme se listím mezi skalami nahoru, kde se po čase setkáváme, každý v různém stupni vyčerpání. Dle buzoly určujeme světové strany a vydáváme se na západ. Už je tma a my zase špatně odbočujeme a vracíme se. A znova. Když konečně opustíme skály, vrháme se z kopce do ostružiní podél měsíc starého plotu, o němž Jiří tvrdí, že podle něj v dubnu šli. Ostružiní houstne a Jiří uznává, že nešli. Jdeme zpět na poslední rozcestí a ze zoufalosti vybíráme nejširší cestu, z níž po chvíli v nevelké dálce zahlédneme světla. Scházíme z cesty, azimut „světla“. Les se mění v louku a my se blížíme k stavení. „Mám vám rovnou udělat večeři?“ ozve se ze najednou tmy. „No… jó,“ odpovídá někdo z nás. Obávám se však, že nám ten pán nic vařit nechce. „Víte, že jste na soukromým pozemku?“ Tvrdíme, že jsme neviděli žádný plot, diplomaticky zjišťujeme, kde to vlastně jsme a urychleně prcháme do civilizace, dřív než nám ten pán něco uvaří.

Máme štěstí a objevujeme jedinou široko daleko otevřenou hospodu, kde k radosti našich notoriků točí Svijany, a zahrnujeme hostinskou požadavky na jídlo i pití. Je nám příjemně, a proto ráj opouštíme až po několika hodinách.

Nevím proč, ale zase spíme uprostřed cesty. Noc na měkkém listí probíhá poklidně, pouze s jedním vyrušením. „Co se děje?“ ptá se hlukem probuzený Honza. „Prší.“ „A co z toho plyne pro mě?“ „Že budeš mít mokrý věci.“ „Hm, aha.“

Přikrýváme sebe i batohy, ti nejzhýčkanější se přesouvají pod střechu a v dešti přijatelné hustoty spíme až do rána.

Informace:

Autor: Adam
Publikováno: 11. 11. 2006
Poslední změna: 14. 2. 2007

Do divočiny

Ještě za tmy nás opouští Eliška s Terezou a míří na vlak do Krásné Lípy, ale to ještě většina z nás má půlnoc.

Okolo deváté nás probouzí nádherná podívaná – slunce prozařuje koruny žluto-červených buků nad našima hlavama, nicméně vrcholem mojí a Adamovy aktivity bylo, že jsme sáhli za hlavu pro foťák. Úspěšně jsme ignorovali i davy turistů, kteří chodili přímo naším ležením; někdo mezi nimi prý spatřil i hostinskou z včerejší hospody…

Ze spacáků jsme se vykopali asi až o dvě hodiny později. Posnídali jsme vánočky a začali balit. Protože já, Vláďa a PavelH jsme měli, jako obvykle, zabaleno alespoň o půl hodiny dřív, rozhodli jsme se ještě vyběhnout k rozhledně na Vlčí hoře. Stoupali jsme podzimní bučinou prozářenou sluncem a dolů jsme uspořádali down-hillový závod, málem jsme nezabrzdili ani v našem táboře. ;-)

Po chvilce váhání jsme vyrazili, pod vedením PavlaH, přes Vlčí horu (tentokrát myslím obec) do údolí Malého Vlčího potoka a dále směrem k Sasku. První zpestření se naskytlo hned na začátku skal – útvar s názvem Plačtiví milenci jsme nemohli jen tak minout, a tak jsme pěknou chvilku „horolezili“ a blbli. Konečně jsme toto poetické místo opustili a po chvilce došli k Turistickému mostu (pro pozorné čtenáře, ano, byli jsme tu i včera :-) ). Pokračovali jsme podél Křinice až pod Orlí věž a tam jsme se naobědvali.

Další kratochvíle na sebe nenechala čekat – chtěli jsme Háčkuse hodit po hlavě do Křinice a on potom vypadal poněkud agresivně. Byl schopný za námi běžet až někam na Orlí věž a když byl člověk byl konečně nahoře, ani se nevzpamatoval z kyslíkového deficitu a musel se vrhnout kamsi dolů, přeskakovat padlé stromy a kutálet se ze strmého svahu… V průběhu času se teamy postupně měnily, bombardovalo se šiškami ze skalních věží a tak všelijak podobně. Nás to hrozně bavilo, akorát Maruška s Pavlem na nás koukali jak na nějaký exoty… :-D

Popošli jsme k Zadní Doubici, zastavili se u památníku pochodu smrti a přešli přes most do Saska. Pokračovali jsme podle Křinice, soutěskou kde se vozí skopčáci na lodičkách, postupně se blížil soumrak a začalo pršet. Nakonec byla rozumná varianta – vrátit se k poslednímu známému převisu u Zadní Doubice – zamítnuta a pokračovali jsme vstříc tmě a neznámu.

Po několika, velmi zajímavých, kilometrech, kdy jsme prolézali skalními štěrbinami a pohybovali se po kluzkých schodech, někdo zahlédl na protějším břehu převis. Přebrodili jsme tedy říčku (nelegální překročení státní hranice :-) ) a zabydleli se v suchu (táboření v první zóně národního parku :-) ).

Někteří usnuli, a my zbylí jsme se dali do přípravy kus-kusu. Sice jsme neměli vařič a oheň jsme se neodvážili rozdělat, ale prý to jde i nastudeno… Vláďa a Pavel výsledkem opovrhli, Honza to žral s (předstíranou) nechutí, ale mě a Adamovi moc chutnal. Ještě jsme se s Adamem vydali vykoupat do hraniční řeky a šli jsme spát.

Informace:

Autor: Jirka
Publikováno: 8. 11. 2006
Poslední změna: 9. 2. 2007

Návrat v dešti

Ráno jsme se probudili pod převisem v opravdu zoufale brzkou ranní hodinu za celkem vydatného deště a slušné zimy. Mobilový budík bohužel neselhal a tak jsme se v 6 hodin (již zimního, ale moc to nepomohlo) ještě za tmy začali balit a psychicky připravovat na odchod. Honza s Adamem se sice, jak je již tradicí, začali vytáčet a hráli mrtvoly, ale nakonec podlehli přesile. A tak jsme okolo sedmé hodiny opustili náš útulný příbytek i svou vlast a přebrodili potok do Deutschlandu a do legality :-).

Vykročili jsme na cestu podél potoka, kterou jsme předchozího večera opustili, a užívali si příjemného podzimního deštíku i pohledů do probouzející se podzimní přírody. Po takové půlhodince jsme dospěli ke krytému turistickému přístřešku, kde jsme ihned zakotvili a vybalili snídani. Chleby k snídani nás nezasytily podle našich představ a tak jsme ještě zkusili Vláďovu čínskou konzervu masa z ruského pohraničníka. Ale byl to fakt hnus :-). Tento náš snídaňový pobyt byl zpestřen ještě dvěma epizodkami… já jsem ztratil jednu kontaktní čočku a Honza si vyzkoušel jaké je ranní odlehčování v průtrži mračen :-)

Přestože nepřestávalo poprchávat, tak jsme se odhodlali pokračovat v cestě. Tak nějak jsme šli, kecali a rychle nám to ubíhalo – déšť střídavě měnil intenzitu, ale zima již v celku ustoupila a s ní i některé naše svršky. Nakonec jsme dorazili na Mezní Louku, zjistili si, že autobus do Děčína jede až asi za čtyři a půl hodiny a vlezli do naší staré známe hospody s jelenem. Byl tam hořící krb, teplíčko… pivo sice zoufalý, Honza byl jediným statečným účastníkem, který se odhodlal Březno (codename Brežněv) ochutnat, ale najedli jsme se velice dobře. Mně se tedy přihodila otřesná příhoda, kdy jsem se naivně poptal po nějakém jiném pivu. Odpověď: „Máme akorát lahvové, Ambrosius.“ Já si říkám: „Hmm, Ambrosius, Ambrosius, no tak dobře, dám si jedno (tak hnusný jako Brežněv to snad být nemůže).“ No a byl to ultrahnus! Přesto jsme opouštěli hospodu ve velice dobré náladě. Ta nevydržela ovšem pohled ven, kde zuřila průtrž mračen. Bohužel bylo většinou odhlasováno, že nám to nevadí a že přece nebudem sedět v hospodě čtyři hodiny a tak jsme se vydali opět na cestu.

Šlo se vcelku pěkně, místy i přestávalo pršet, déšť očividně nevěděl o co mu jde. Navštívili jsme Pravčickou bránu, vynadali člověku, co tam vybíral vstupný a tvrdil, jak je to výhodný, prohlédli si převis, pod kterým spali v pravěku neandrtálci a pokračovali do Hřenska. Protože zas přišla průtrž a padaly ne trakaře, ale snad i sloni, tak jsme podstatně přidali do kroku, došli do Hřenska a zapluli do první hospody, která byla příhodně u autobusové zastávky. Až na obsluhu (dvě holky co místo všímání si zákazníků čuměly na televizi) to tam bylo oukej, pivo lepší – Rohozec, uschli jsme a vůbec. Jenom nechápu Jirku s Adamem a Vláďou, kteří zde jen nechali bágly a ještě běželi do toho nečasu omrknout soutěsky.

Ani to netrvalo dlouho a už nám jel autobus, dojeli jsme do Děčína, došli na vlakovou stanici, odsud zas jeli vlakem do Ústí nad Labem. V Ústí na zastávce jsme čekali na vlak do Prahy… při hledání správného nástupiště nás Jirka svým neomylným orientačním smyslem ještě zvládl zavést někam na stavbu, odkud nás vykopli :-). Nakonec vlak přijel, Jirka s nasazením života a foťáku pořídil jeho exkluzivní noční fotky a my spolu s obrovským davem nastoupili do vlaku. Cesta do Prahy v uličce vagonu by byla jistě nezáživná, kdyby se k nám nepřitočila jistá slečna bez lístku a nepokoušela se mezi nás vetřít a ošálit průvodčí. Jelikož, jak Honza trefně shrnul, byla hnusná, blbá, zřejmě ožralá (nebo zfetovaná) a ještě bez lístku, tak jsme se snažili všemožně se jí zbavit. Honza v tomto ohledu exceloval a opravdu se mu to povedlo. Slečna se od nás odvrátila poté, co jí začal detailně popisovat recyklaci vody od hoven na vlakovém záchodku :-)). No mohla být aspoň ráda, že ji průvodčí nakonec nechytil.

PavelH

Informace:

Autor: PavelH
Publikováno: 5. 11. 2006
Poslední změna: 9. 2. 2007

 

nahoru |  úvodní stránka