Lipton -- otevřené společenství


Přejít na obsah

Menu


 

Přihlášení



 

Novinky na webu

16. 3. 09 Fotky z Dunajce a Roháčů
 

Z galerie

Co se tam asi píše?
 

Odkazy

 

Silvestr

27. prosince 2006 - 2. ledna 2007

Obsah

  1. Odjezd z Prahy středa 27. prosince 2006
  2. Zewlovací den čtvrtek 28. prosince 2006
  3. Výlet na Ještěd sobota 30. prosince 2006
  4. Skupina „lezců“ sobota 30. prosince 2006
  5. Nový rok z pohledu odjíždějící skupiny 1. ledna 2007
  6. Poslední dny pondělí a úterý, 1. a 2. led
  7. Fotogalerie

Odjezd z Prahy

Sraz ve 13 hodin na Hlavním nádraží. To tam však není nikdo. Do desetiminutového zpoždění jsme se vešli tři – Anička, Karel a já. Jízdenku kupujeme i Honzovi, protože volal, že to určitě stihne… Jenže, na nástupiště doběhl, když už jsme projížděli Žižkovem. Jeho neschopnost se alespoň stala vděčným tématem k hovoru. :-) Mezitím Honza vyjel autobusem, a vzhledem k tomu, že autobus je o něco rychlejší, byl pověřen nákupem. Jenže Honza – v Liberci jsme ho našli v hospodě a bez nákupu.

Co se dá dělat, vyrazili jsme do Vratislavic s tím, že se jídlo nějak pořeší…

Na místě jsme našli pana Vaňka, který nás zavedl do domečku, který se stal na následující týden naším domovem.

Zabydleli jsme se a vyrazil jsem do večerky pro párky, chlebík, křen, hořčici a okurky. Všechno jsme to skrmili :-) a pokračovali v sálovém gaučingu.

Po chvíli dorazili Eli a Šík a zábava se rozjela. Hráli jsme Carcasone a jiné hry a pak se dívali na IT Crowds – britský seriál z prostředí informačních technologií, což se setkalo se značným úspěchem.

To už se blížila třetí hodina a my se odebrali spát.

Informace:

Autor: Jirka
Publikováno: 5. 2. 2007
Poslední změna: 11. 2. 2007

Zewlovací den

Ráno jsem se vzbudila tak, jako se obvykle o volných dnech budím – kolem deváté hodiny ranní (WTF?). Takže jsem měla stejně tak jako Šík, který už byl dávno vzhůru spoustu času na učení se do školy (WTF?) , čtení novin atakdále. :-)

Když se ostatní vyhrabali ze spacáků, rozhodli jsme se jít do města. Cíl: nakoupit jídlo a dojít si na oběd. Inu vyšli jsme tedy ven a popojeli tramvajkou až do centra Liberce. Pak jsme se vydali pěšky směrem nahoru k náměstí a cestou začali horlivě sledovat, kde že to mají nejlevnější polední meny. A aby toho nebylo málo, tak po této vyčerpávající činnosti si někdo všiml obchodu Rock Empire, takže jsme se tam všichni přesunuli a strávili v něm několik desítek minut. A jestli se teď ptáte proč, tak vězte, že to bylo kvůli tomu, že si na některé z nás ještě dodatečně vzpomněl Ježíšek a nadělil jim pěkné a praktické předměty. :-)

Po návštěvě Rock Empiru jsme se mrkli na radnici a pak už byl skutečně nejvyšší čas jít na oběd. Zapadli jsme do sympatické restaurace, s ještě sympatičtějšími pokrmy a poté se spokojeně vyvalili směrem do Tesca. Tam jsme nakoupili jídlo na příští dny (a ani jsme se u toho moc nepohádali:) (mávám rukou). Jiřík si mezitím odběhnul očíhnout místní nádraží a pak už stačilo jenom vyzvednout Vojtíka s Pavlusem a Anežkou. Všichni jsme nasedli do tramvaje směr Vratislavice-kostel, kde jsme strávili příjemný večer, ostatně jako každý. :-) Tak to by bylo asi vše. :-)

Informace:

Autor: Eliška
Publikováno: 30. 1. 2007
Poslední změna: 11. 2. 2007

Výlet na Ještěd

Po namáhavém večeru jsme se vzbudili, až na výjimky, v 10 hodin. A pomalu vyrazili. Tramvaj nás vyvezla až na zastávku Horní Hanychov, odkud by byl býval již krásný výhled na náš dnešní cíl, ovšem to by nesměla být mlha nápadně připomínající tu, kterou vařili Křemílek s Vochomůrkou.

Když nás neodradily ani nezmary počasí, tak nás již vůbec nenalomila možnost, že bychom se zachovali jako správní „Pražáci“ a vyvezli se lanovkou (která stejně v této době nebyla v provozu). A tak po pár vtipech o tom, že bychom opravdu raději měli využít služeb ski areálu Ještěd, jsme konečně nastoupili ostrou chůzí do „20% svahu“ a někdo více, někdo méně úspěšně pokračovali v cestě. Ono je docela těžké někam dojít, když po dvou krocích sjedete zpět o metr dolů (odhadem asi 3 kroky :-) ) I přes tento fakt jsme vylezli z toho nejhoršího a seznámili se s novým „sáňkováním“ – takový vodní raft ve tvaru pneumatiky s úchyty a spodní silnější vrstvou na klouzání. Bohužel toto seznámení proběhlo jen pasivně – tedy našimi obdivnými pohledy na mládež, která neúnavně tento dopravní prostředek táhla po sjezdu zpět nahoru. Nyní už se nám však dnes poprvé poštěstilo zahlédnout Ještěd ve chvilkovém bezmlžném počasí a fotografové se měli co činit, neboť panoramata s mraky byla opravdu pěkná – viz Fotogalerie.

Po přejití na červenou a kruhovém stoupání po úbočí hory jsme se konečně dostali k cíli. První skupinka to již v silném větru venku nevydržela a tak vstoupila do „vysílače“ v domnění, že zde budou nějaká volná místa k posezení a občerstvení se. No místa sice byla, ale jen v takové polovenkovní chodbě. Toto nám ale pranic nevadilo a s chutí jsme započali s odbouráváním zásob v baťozích. Plni kalorií jsme si hlasovali co dál. Výsledek – jedna skupinka se vydala na horolezeckou stěnu a ta druhá nejkratší cestou zpět do Liberce. :-)

Cesta dolů probíhala víceméně bez problémů, i když jízda v boulích bez lyží kolena moc nešetřila. :-) Jenže ouha podél naší cesty se tyčil stožár, držící lano lanovky. A dokonce měl i žebřík. To už v Jirkovi zvítězil horolezecký duch a tak během krátké chvíle na nás mával z takové malé plošinky, na kterou jsme přes mlhu již téměř neviděli. Ovšem turisté z právě projíždějící lanovky se asi nestačili divit, co pro ně ČD připravily za atrakci v podobě mávajícího horala. :-)

Když Jirka slezl, sešli jsme dolů k tramvajím. Cestou jsme potkali Pájucháčka s Terezkou. Když jsme dorazili do centra, ještě se nám moc nechtělo jet domů, a tak naše další kroky směřovaly k místním pamětihodnostem. U radnice jsme se dohadovali, jestli ta její sestřička v Moskvě je hezčí nebo ne, a všichni jsme obdivovali místní moderně vypadající knihovnu, pak nás Pája zavedl k také velmi pěkné a velké škole umění. Čas však ubíhal, a tak nás pomalu dotlačil zase zpět. Ještě předtím jsme využili služeb místního KFC: Vybaveni ISIC kartami zkoupili jsme jim tam všechny longry, které měli, a říkali jsme si, jak je ta ISIC karta výhodná. Jenže po oznámení ceny předchozí myšlenka vzala za své, neboť ušetřená suma na každé dva longry byla 2 Kč!

I tak nám ale docela chutnalo a v družných hovorech jsme dojeli až do Vratislavic.

Poté jsme začali vařit knedlíky s uzeným a se zelím, které se Wocechove náramně povedly a nám všem chutnali. Jen ta horolezecká skupinka ne a ne přijít. Až jsme se nakonec dočkali a mohli společně koukat a usínat u filmů…

Informace:

Autor: FilipM
Publikováno: 16. 3. 2007
Poslední změna: 16. 3. 2007

Skupina „lezců“

Při cestě z Ještědu jsme se rozdělili na dvě skupinky-plavce a lezce. Já patřila mezi lezce, stejně jako Karel, Eliška a Terka. Hned při cestě z Ještědu jsme si řekli, že to nebudeme nějak hrotit a zapadli jsme do příjemné hospůdky, ve které ale bohužel nebylo místo, takže jsme si svařáček museli vypít v křeslech na chodbě.

Po posilnění na těle i na duchu jsme se vydali na dlouhou cestu do jedné vesničky v blízkosti Liberce, kde se měla nacházet umělá horolezecká stěna. Cesta nakonec byla delší než jsme očekávali. Brzy se začalo smrákat a my se ještě ani zdaleka neblížili k cíli. Kolem sedmé hodiny večerní jsme se tedy rozhodli navštívit další restaurační zařízení. Tentokrát to byla malá útulná hospůdka, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji, ale za to vím, že hospodský se jmenoval Sváťa Koudelka a byl to ten nejtypičtější hospodský, jakého si můžete představit. S knírem po kterém stéká pěna od piva, zástěrou a čapkou na hlavě. Hospůdka byla vyzdobena prvorepublikovými fotografiemi bývalých majitelů a důstojníků rakousko-uherské armády, v rohu stálo honky-tonky piano a vzduchem se linula vůně výborné domácí slepičí polévky, piva a koňského pachu, který přicházel ze stáje hned vedle hospody.

Slepičí polévku jsme samozřejmě neváhali ochutnat a – jak by řekl Kája Mařík – ta šla rovnou do ledvin! Celkem bych to shrnula tak, jak to bylo napsáno v jednom jizerském průvodci – kdo nenavštívil tento hostinec (jehož jméno si bohužel nepamatuji), jako by nebyl Podještědí!

Dojedli jsme, dopili, zaplatili a vydali se opět na cestu. Mírně jsme zbloudili, ale po dlouhém putování jsme kolem půl deváté konečně dorazili k cíli! Ovšem cítili jsme se tak vyčerpaní, že do lezení jsme se moc nehrnuli (až na zkušeného horolezce Karla). Nicméně když už jsme byli tady, řekli jsme si, že by byla škoda to nevyužít, a tak jsme se před místními zkušenými horolezci, horolezkyněmi a horolezčaty snažili seč to šlo (někdy to šlo, pravda, trochu hůře. Holt nejsme profesionálové – teda alespoň my holky, abych neurazila Karla :-) ). Terka na sebe například upoutala pozornost, když jsme se všichni obávali, že si při jednom pádu rozbila hlavu. Naštěstí to ale bylo v pohodě.

Stěna se zavírala v deset hodin, a protože se nám nechtělo čekat přes hodinu na vlak, vydali jsme se zpět na faru pěšky. Znaveni jsme dorazili kolem půlnoci, když už o nás ostatní začínali mít strach. Snědli jsme zbytky večeře (uzené se zelím a knedlíkem) a rozdělili se na tři filmové skupiny – jedna sledovala komedii Borat, druhá drama Hotel Rwanda a třetí klasiku Rebelové. A pak už jsme šli akorát chrnět…

Informace:

Autor: Vlaďka
Redakční úprava: Jirka
Publikováno: 26. 1. 2007
Poslední změna: 11. 2. 2007

Nový rok z pohledu odjíždějící skupiny

Po půlnoci začaly (nebo spíš pokračovaly) bujaré oslavy. Pavlus odpálil pár petard, většina z nás vyběhla do vlahé vratislavické noci nasávat novoroční vzduch a vůni tabáku z Dominikánské republiky a k tomu jsme popíjeli – každý dle svého gusta.

Když jsme dostatečně promrzli, vrátili jsme se dovnitř, kde se naše squadra rozdělila do několika skupin. Někteří zůstali „u zdroje“ (v kuchyni) a nasávali, z čeho se dalo, další se věnovali mně neznámému programu a zbytek se pokusil pustit si z recese legendární Samotáře. Jenže ouha, většina z diváků během prvních desítek minut usnula, další nevydrželi nespolehlivost reprobeden, a tak z kulturního zážitku nebylo nic. Co se dělo po zbytek noci, je mi neznámo, užíval jsem si zasloužený novoroční odpočinek.

Ráno se totiž většina z nás musela vzbudit „pekelně“ brzo. Po nočním programu bylo nutno vyčistit si zuby a pak jsme se odebrali do nedaleké kaple na sváteční (vlastně dokonce slavnostní) mši. Po jejím zdárném „absolvování“ (musím se přiznat, že z mé strany opravdu o „slavení“ jít nemohlo) jsme se vrátili do naší ubikace, kde proběhla blesková snídaně a ještě bleskovější úklid kuchyně a jednoho pokoje, který již byl volný. Snažili jsme se ulehčit následnému nepříjemné úkolu šestici, která zůstávala o den déle – a myslí, že jsme ve svém altruistickém konání byli celkem úspěšní, i když druhá strana to tak asi necítí… :-)

Ve 12:00 na nás na nádraží čekal žlutý krasavec s nápisem Student Agency. K němu však byla ještě dlouhá cesta, proto jsme museli vyrazit včas, což se naštěstí povedlo, a pak už jsme se mohli jen nechat usazovat na svá předplacená sedadla milou stewardkou, která nás pak zahltila všemi výhodami, které cestování s jejím chlebodárcem přináší…(neee, to vůbec není skrytá reklama v neinzertní části webu :-) ).

Do autobusu se naštěstí vešel i Jirka, který po několika administratra­tivních peripetiích (zasvěcení vědí, nezasvěceným bych znalost detailů nepřál…) vyrazil na nádraží takzvaně „na blind“. Ale to už se s námi slečna stewardka loučila a my jsme hromadnou dopravou dokodrcali do svých domovů léčit se z různých „silvestrovských“ nemocí.

Pája/Tip

Informace:

Autor: PavelS
Publikováno: 12. 3. 2007
Poslední změna: 12. 3. 2007

Poslední dny

Takže… Článek ze Silvestra… Je cca 1 hodina v noci a přepadla mě tvůrčí nálada. Doba, kdy to píšu, asi bude odpovídat úrovni, ale ono vzhledem k tomu, které dny mi byly přiděleny zapsat… Takže se pokusim stručně a pokud možno objektivně.

Den 1.1.2007 pro mě začal cca v deset hodin, kdy najednou všichni začali zběsile vstávat a vyvíjet nepatřičnou aktivitu… Měli lístky na autobus na 12. hodinu a prostě se rozhodli nás ostatní vzbudit a rozloučit se s námi. Kdo? Asi 14 lidí z 20, což znamená, že většina osazenstva se rozhodla odjet a nechat nám na krku úklid, nám, 6 nešťastníkům = ).

Honza na poslední chvíli z každého mámil peníze, nějak jsme se pořád nemohli dopočítat… Jak jsme se později shodli, byly to 2 nejproflákanější dny… Zůstalo nás jen 6 – já, Terka H., Anča s Honzou, Karel a Wocech. Celý Nový rok jsme prakticky prospali, Honza poobědval křen = ) a k večeru jsme se rozhodli pro návštěvu mše, kam jsem se nakonec vydala s Honzou a Ančou, ostatní se jistě také věnovali nějaké bohulibé činnosti.

Po návratu z Liberce jsme něco pojedli a zbytek večera a noc jsme věnovali Futuramě a filmu Revizoři, který byl o revizorech v maďarském metru a který se mě osobně líbil (a hlavně jsem si spravila chuť po Boratovi…).

Duchapřítomně jsme si přeložili čas vystěhování se ze šílené 9. hodiny ranní na tuším 2. odpolední (což už se dalo vydržet = )). Dosyta jsme se vyspali a potom jsme si zabalili a uvedli místo, kde jsme strávili jistě nezapomenutelný týden, do původního stavu.

Zaplatili jsme majitelům a s díky na rtech opustili Vratislavice s krosnami, nepoužitými běžkami, prázdnými basami a hlavně s dobrou náladou. V Liberci jsme ještě před odjezdem stihli navštívit jisté restaurační zařízení a pak už jsme i my zamířili autobusem domů, do Prahy (do Podolí, do lékárny…).

Terka P. – Smíšek = )

Informace:

Autor: TerkaP
Publikováno: 11. 2. 2007
Poslední změna: 11. 2. 2007

 

nahoru |  úvodní stránka