Lipton -- otevřené společenství


Přejít na obsah

Menu


 

Přihlášení



 

Novinky na webu

16. 3. 09 Fotky z Dunajce a Roháčů
 

Z galerie

 

Odkazy

 

Zimní přechod Ralska

Obsah

  1. Dlouhá cesta nocí pátek 19. ledna 2007
  2. Zemí nikoho sobota 20. ledna 2007
  3. Návrat do civilizace neděle 21. ledna 2007
  4. Fotogalerie

Dlouhá cesta nocí

Prolog

Výpravu jsme zahájili sice až v pátek v podvečer, pro úplnost a vykreslení situace však začnu vyprávění o den dříve.

Čtvrtek. Letošní zimu je nebývale teplo, po sněhu ani památky, což nemůže být jen tak. Již několik dní varuje Český hydrometeorologický ústav před silným větrem, který má zasáhnout naše území. Od dnešního rána až do pátečního odpoledne se noviny plní děs nahánějícími titulky:

VÝSTRAHA: Na Česko se žene silný vítr
Vichřice století. Orkán sužuje nejen Česko
Vítr lámal stromy i rekordy. Na Sněžce měl 216 km/h
Orkán zabil v Česku tři lidi, drtil stromy a plnil řeky
Česko dostalo vládu. Po osmi měsících

Během večerní společensko-kulturní akce v blíže neurčeném zařízení na Florenci byl zrušen skautský víkend na Žalém, na čemž měla značný podíl Karlova a moje exkurze k východu na ulici, odkud jsme užasle pozorovali venkovní, výhružkám meteorologů odpovídající silně nevlídné počasí, kteréžto se zároveň stalo záminkou pro další rychlé trojpivo. Ještě po návratu domů jsme s některými podnikli válečnou poradu, zda je rozumné vydávat se za takových okolností do divokých ralských lesů, avšak nenechali jsme se odradit momentální nepřízní, spolehli se na předpověď a přes úbytek třetiny předpokládaných účastníků jsme výpravu nakonec nezrušili.

Pátek

Sraz byl určen na 17:45 místního času na holešovickém autobusovém nádraží. S mírným zpožděním jsem se dostavil v 17:50 (vždycky když člověk nakupuje ve spěchu, někdo před ním ve frontě musí platit kartou…), na nástupišti už čekali Vlaďka a Jirka, organizátor Pavel však zatím chyběl. Zato přišla Maruška, která – jak jsem postupem času usoudil podle jejího oblečení a absence batohu – se s námi přišla rozloučit a na cestu nám přinesla buchtu. V 18:00 už jsme byli přece jenom trochu nervózní, a tak jsme zavolali Pavlovi:

Jirka: „No čau, kde vězíš?“
Pavel: „Hele já jsem na Holešovicích v tramvaji, deset metrů od zastávky, něco se stalo a řidič nám odmítá otevřít dveře.“
Jirka: „Tak je zkus otevřít sám…“
Pavel: „Už jsem to zkoušel, nejde to…“
Jirka: „Tak ale dělej, autobus už je tady.“ (žádný tam nebyl)

Když autobus přijel, zahlédli jsme konečně Pavla ženoucího se k nástupišti.

Cesta do Hradčan příjemně ubíhala, zpestřena diskuzí s jakýmsi vysokoškolákem studujícím FEL v Plzni a ještě nějakou školu, který nám vyprávěl o svých nekalých praktikách, kterak nehorázným způsobem obě školy okrádá. V Hradčanech byla tma, protože stromy při včerejší vichřici poničily elektrické vedení. Již po několika metrech jsme odbočili ze silnice k hradčanskému rybníku a všichni začali tušit, proč jsme si na Jirkův pokyn měli vzít plavky (už jsi se, laskavý čtenáři, někdy koupal venku v lednu?). Zhasli jsme čelovky a po odložení veškerých vrstev jsme se s pány neohroženě a za velkého řevu vřítili do mělkého rybníka. Vlaďka se k našemu údivu duchapřítomně chopila Jirkova foťáku a jala se vše dokumentovat, dokonce pro ten účel přepnula na program „P“. Šikovná holka.

Po sušení, při kterém připadlo na člověka půl ručníku, jsme pokračovali v cestě tmou kolem domů, na jejichž zahradách hučely naftové generátory, aby místní obyvatelé mohli za takových podmínek alespoň sledovat svůj oblíbený seriál. Za chvíli jsme opět sešli z asfaltky do lesa, tentokrát však nešlo o koupání. Prodírali jsme se houštím, až jsme stanuli na ohromném prostranství – někdejším vojenském letišti Hradčany. Hned jsme se vydali prozkoumat některé okolostojící polorozpadlé budovy, přemítajíce o tom, jak to tu asi vypadalo, když tu ještě byli lidé a letiště s celým výcvikovým prostorem bylo pro běžného člověka zakázaným územím. Pod vlivem vojenské tematiky (která nás provázela po celou dobu výpravy) se během přechodu bezmála tříkilometrové runwaye stočilo téma hovoru k nejrůznějším dobrodružným zaměstnáním typu odstřelovač, nájemný vrah apod., v čemž vynikali zejména Vlaďka s Pavlem.

Opuštěním obce Ploužnice jsme také na nějaký čas opustili civilizaci a vstoupili jsme do temných lesů člověkem téměř nedotčené ralské divočiny. Následujících několik hodin jsme se nedočkavě snažili z Jiřího vytáhnout „kdy už tam budem“. Jirka se nedal a celou dobu nám tvrdil, že „za chvíli“ nebo tak nějak. Blížila se půlnoc, když tu Pavel začal poznávat místa loňského mrznutí a my se přes několik padlých a vyvrácených stromů dobrali poustevny Zbynsko, našeho dnešního nocležiště.

Informace:

Autor: Adam
Publikováno: 26. 1. 2007
Poslední změna: 9. 2. 2007

Zemí nikoho

Řekli jsme si, že v sobotu nebudeme vstávat, dokud bude tma. A protože v jeskyni je tma pořád, tak jsme málem nevstali… nebýt ranního ptáčete Pavla Háčka a poté i Jirky, kteří nás skoro doslova vykopali ze spacáků (asi tak kolem půl jedenácté). Posnídali jsme Maruščinu výbornou bábovku, čímžto bychom chtěli Marušce moc poděkovat, že nás místo svou milou přítomností obšťastnila alespoň skvělou buchtou.

Kolem čtvrt na dvanáct se nám konečně podařilo vydat na cestu. Cesty byly rozmoklejší než v noci, z čehož jsme usoudili, že asi pršelo… Chůzi jsme si zpestřovali přemýšlením nad zajímavými povoláními, která bychom rádi dělali a našimi budoucími cestovatelskými záměry. Nakonec jsme se usnesli, že uskutečníme cestu po Asii, Africe, jižní Americe a Austrálii. Rádi bychom byli správci národních parků v Africe, horskými průvodci, špiony, agenty FBI, ale zmíněny (avšak nakonec zavrhnuty) byly i návrhy jako snipeři popřípadě nájemní vrazi…

Po dvanácté jsme došli k prvním rozpadlým vojenským budovám. Adam s Jirkou se hned chopili svých fotoaparátů, které hojně (na náš vkus až někdy přes příliš) využívali. V troskách vojenských budov jsme rozpoznali tělocvičnu, montážní garáž, bazének pro důstojníky s kachličkovou mozaikou a pár dalších neidentifikova­telných rozvalin. Mezi nimi jsme zaplnili svá bříška chlebem se sýrem a vydali se na další průzkum. Naše kroky vedly k bývalým uranovým dolům a zřícenině Ralsko. Cestou jsme minuli vojenské ubytovny a došli k vrátnici uranové oblasti. Tam jsme k našemu nemilému překvapení potkali vrátného, který se na naše průzkumy dvakrát nadšeně netvářil. Po krátkém přemlouvání nám oznámil, že o nás nic neví a jestli nás někdo uvidí a on kvůli nám dostane hodinovou výpověď, tak nás zastřelí. Povzbuzeni jsme se tedy vydali dále…

Kolem půl páté jsme se konečně dostali pod zříceninu, rozhodli se dokonale zamaskovat své batohy pod Jirkovo španělské vojenské pončo s jistými obavami, že takto profesionálně schované krosny nenajdeme ani my sami. Nicméně odlehčeni jsme stoupali vstříc výšinám.

Konečně na vrcholu! Nad námi široširé nebe, pod námi rozlehlé pláně, lesy, louky a kolem uší fičí vichr s rychlostí orkánu-prostě krása. Zřícenina Ralsko prý za komunistů sloužila jako vojenská pozorovatelna, což dokládá řada nápisů v azbuce, které nacházíme vyškrábané do kamene nejen zde, ale i v jeskyni Stohánek, kde trávíme sobotní noc.

Když scházíme z vrcholu, začíná se smrákat a my máme strach, že ve snášející se tmě budeme mít problém najít batohy a ještě si v příkrém kopci zlámeme nohy. Navíc nás trápí nedostatek vody. Batohy naštěstí nacházíme bez problémů, tak se vydáváme směrem k vodovodnímu kohoutku, o kterém ví Jirka z minulé návštěvy Ralska. Máme mírně nahnáno, když procházíme pod reflektorem, kolem budovy s rozsvícenými světly… Ovšem jak praví známé přísloví – pod svícnem je největší tma, takže nikým nespatřeni dorážíme k umakartové boudě, bývalé ošetřovně, vedle které je vodovodní kohoutek. Skrýváme se uvnitř budky, která je vyzdobena velmi obscénními obrázky (když to řeknu hodně slušně) a pro jistotu zakrýváme okno Jirkovým univerzálním španělským vojenským pončem. Jak prozíravý se ukazuje tento nápad později, když se zatajenými dechy čekáme, zda si nás všimnou dva kolemběžící. Naštěstí i tentokrát zůstáváme neprozrazeni. Chvatně dojídáme chleby, čerpáme vodu, balíme věci a odcházíme.

Zanedlouho přicházíme do samého středu uranové oblasti, k továrně na zpracování uranu s asi stometrovým komínem. Chvíli váháme, zda na onen komín nevylézt, ale pro dnešek bylo již adrenalinu dost, tak pokračujeme v cestě. Silnice jsou opuštěny, jen dvakrát nás na nich překvapilo auto a jen tak tak, že jsme při skákání do křoví – v zájmu utajení – sami sebe nezabili. Já při jednom takovém skoku bohužel ztratila mou oblíbenou naušnici, kterou jsme nenašli, i když jsme se pro ni vraceli.

Konečně jsme pryč ze zakázaného prostoru! Paradoxně ale u nás hned zastavuje auto a dva muži jdou zkontrolovat, co jsme zač. Měli podezření, zda nejsme lupiči nerezových potrubí, kteří je pak dál prodávájí za 300 Kč za metr. Ne, tak to tedy opravdu nejsme. No řekněte, kdo by se táhl s nějakým potrubím kvůli třem stovkám…

Po hodině přicházíme k pomníku A. Sochora, významného českého generálmajora bojujícího za druhé světové války na východní frontě. Bohužel se tento slavný generál stal později režimu nepohodlným, a tak tragicky zahynul v zinscenované nehodě. Od pomníku je to už jen kousek k jeskyni Stohánek, kde rozbalujeme ležení a těšíme se na těstoviny s nivou, uzeným a kečupem. Bohužel nemáme sůl ani sirky – prostě rození zálesáci, ale kdo by neuměl vykřesat oheň z křemenů, že jo. Zkoušíme to s Adamovým piezem (jestli se to takhle píše) a potom, co vyšlehne asi dvoumetrový plamen skutečně zapalujeme druhý vařič a vaříme těstoviny. Večeře byla mňam mňam a my spokojeně uléháme do spacáků…

Informace:

Autor: Vlaďka
Redakční úprava: Jirka
Publikováno: 26. 1. 2007
Poslední změna: 9. 2. 2007

Návrat do civilizace

O půl deváté se probouzíme do rána, které je alespoň o 15 °C teplejší, než loni na tomto místě – to znamená, že teploměr ukazuje okolo bodu mrazu. Většina z nás nechce vylézt ze spacáku a uplatňuje politiku pasivní rezistence. Avšak někteří chtějí stihnout jakýsi autobus a tak opouštíme své vyhřáté spacáky a pouštíme se do přípravy snídaně.

Máme rejžovku. Chybějící sirky už máme pořešený, ale zjišťujeme politováníhodnou záměnu – namísto salka s krávou bylo koupeno nesladké mléko do kávy Tatra. Čtyřčlenná expertní komise po vyšetření případu jednomyslně prohlásila: „Nevadí!“ Přidáváme do rýže rozinky, kokos, kompot, nesladké salko a na závěr kakao. Jenže, jak všichni víme, kakao se musí roztrhnout značnou silou a neopatrná manipulace měla za následek, že se polovina sáčku ocitla v Pavlově obličeji a vlasech. Přes naše ujišťování, že vypadá skvěle, dlouze a nepříliš úspěšně odstraňuje hnědou barvu ze zasažených míst.

Venku je úplně nádherně. Slunce mezi mraky prozařuje – teď již mrazivou – krajinu a skály vrhají dlouhé stíny do hlubokých lesů. Užíváme si kruhového výhledu z našeho hradu a následně scházíme soutěskou dolů k Sochorovu pomníku a po asfaltce do Hamru. Fotíme pozoruhodné rašeliniště Černý rybník a následně výborně nasvícené jezero s Ještědem v mracích v pozadí a Vlaďka s Pavlem se bojí, že kvůli tomu nestihneme autobus.

Všechno dobře dopadlo, nastupujeme do zcela prázdného autobusu a za konzumace buchtiček a vánočky projíždíme post-sovětskou krajinou. Autobusové nádraží ve Stráži s dvaceti zastřešenými stání, kde nikdy nestojí více než dva autobusy. Mimoúrovňová křižovatka, kterou projede pár aut za hodinu. Kilometry potrubí, teď již vedoucí odnikud nikam.

V České Lípě čekáme půl hodiny a pak úspěšně nastupujeme do autobusu na Prahu. V Holešovicích je málem vichřice, což jsme v „nebezpečné“ oblasti za celý weekend nezaznamenali. Loučíme se, všichni nadšení a plní dojmů…

Informace:

Autor: Jirka
Publikováno: 26. 1. 2007
Poslední změna: 9. 2. 2007

 

nahoru |  úvodní stránka