Odjezd z Prahy

Sraz jsme měli v 21.45 na Hlavním nádraží, nicméně nadpoloviční většina osazenstva (konkrétně Hamplovi, Scrivi a já) se setkala na nástupišti metra v Kobylisích. Už jsme se těšili na komfort dvou lehátek pro každého, protože do doby srazu nedorazil nikdo další, nicméně nakonec dorazili všichni – pozdě, ale přece.

Vyrazili jsme na nástupiště, prošli si podle vlaku až k lokomotivě, a když se tam očekávaný lehátkový vagón nenalézal, našli jsme ho na opačném konci nástupiště. Po menších nejasnostech, v kterém kupé máme kolik míst, jsme v jednom skončili my tři, hrdě se hlásící k oddílu Bronco, a v druhém zbytek. Z večera bych připomněl jeden záporný moment – to když si diplomatka vedlejšího kupé Maruška vymohla vydání Makiiny kynuté buchty – a jeden kladný – Maki nám každému věnovala jeden kousek. Na rozdíl od jiných akcí brzo došlo na komfort zaplacených spacích míst, ze školy, práce, či různých jiných aktivit jsme totiž byli všichni kvalitně utahaní. U nás ještě chvíli probíhala konverzace nad tématy oddíl, tábor, budoucí roveři a podobnými, nicméně brzy jsme usnuli spánkem spravedlivých.

Zabydlení se a procházka

Tři čtvrtě na pět. Liptovský Mikuláš. Příští stanice Štrba – vystupovat. Vrátit deky s logem ČSD. To byly myšlenky, s kterými jsme se probudili. Beze spěchu jsme zvládli všechno zabalit a uklidit a v mírném chaosu i vystoupit. Tradiční vlak Laborec, totiž od nového jízdního řádu Šírava, s autíčky na posledním vagónu, odjel a my jsme zůstali sami v šedivé ranní realitě nádraží pod Vysokými Tatrami. Přešli jsme k autobusové zastávce a během čekání na autobus zvládli vychutnat výtečné rohlíčky od Hamplů i různé buchty. Očekávaný autobus přijel a během cesty do Mýta pod Ďumbierem jsme docela vytuhli. Realita desetiminutového přestupu vypadala: vyskákat, vytahat věci, doběhnout k druhému autobusu a rychle nastoupit. Prostě taková ranní rozcvička ve stylu hry „Dohoň vláček“.

Po několika kilometrech vystupujeme v Bystré a těšíme se, že už jenom dojdeme kousíček k chalupě a budeme zevlovat. Ale to by nebylo ono, kdybychom v žádném dopravním prostředku nic nezapomněli – Vítkovy přezkáče zůstaly v posledním autobusu. A protože bez nich by se mu lyžovalo špatně, mizí prvním skibusem směrem k Srdiečku. Katuchka kouká po Vítkovi v každém projíždějícím autu a tváří se, že nechápe, jak můžeme nebýt nervózní, my ji naopak přesvědčujeme, ať hlavně za Vítkem nejezdí, že je lepší ztracený Vítek než ztracená Katuchka nebo ztracení oba. Konečně jsme všichni, máme všechno a můžeme vyrazit k chalupě.

Během čekání, než odjedou předchozí hosté, jsme zvládli nakoupit a pak jsme se pustili do přípravy polévky. Jít na výlet s plným žaludkem bylo radou starších zavrhnuto, a tak jsme se věnovali polednímu klidu, během kterého všichni usnuli. Nakonec přeci jen akční frakce získala zákonodárnou převahu a bylo rozhodnuto – vyrážíme. Okolo jeskyně stoupáme na kopec a po cestě přes vyhlídky, potůčky, lesy a louky scházíme do Podbrezové. Je to jako vrátit se do historie – okolo cesty stojí žebřiňáky, ze chlívků koukají selata, prostě správný venkov. Dojem se mění, když se nám o kousek dál naskytne vskutku industriální pohled – zapadající slunce nad panoramatem místních železáren. Bohužel mi neprošel nápad jít se podívat na nedalekou Čiernohronskou lesní železnici, pro příště vím, že si mám čokoládu ponechat na předvolební kampaň a kapříky a ne ji rozdávat všem v duchu komunismu. Co se dá dělat, vracíme se po silnici domů.

Pavel s Maruškou nám uvařili naprosto luxusní večeři – kuře na těstovinách se smetanovou omáčkou a potom jsme se bavili hraním deskových her, kterých jsme měli požehnaně. Sabotér skončil tím, že sabotovali všichni a dostihy a sázky byly zajímavé tím, že Vítek nevyhrál (!), nicméně příště si hodíme kostkou, kdo vyhraje. :-) Unavení celodenním zevlováním jsme se odebrali spát.

Tále

Hnedka po ránu jsme vyrazili na Mši do nedalekého kostelíka. Překvapením bylo setkání s rodinou Svobodových – bratranci a sestřenicemi Katuchky.

Co s načatým dnem? Vítězí varianta něco rychle zakousnout a na Tále. Areál je to sice malý, ale upravené sjezdovky s technickým sněhem nejsou na rozježdění zlé. V závěru odpoledne si s Tondou měním prkno za dvě a málem z toho mám komplex méněcennosti – dělat po několika minutách obloučky a ani jednou nespadnout na vleku je „trochu“ rychlejší učení, než jsem provozoval já. Cestou zpátky nás ochotný řidič skibusu odvezl až před barák, přestože takovou jízdu vůbec neměl v plánu. Skvěle!

Večer trávíme hrou Bangu, ve společnosti Smädného mnicha či jinými příjemnými aktivitami.

Konečně Chopok

Konečně den D. Dlouho očekávaný okamžik. Řítíme se skibusem k Chopku. Pro některé premiéra, pro jiné očekávání – bude to tak skvělé, jako loni?

Rovnou nahoru! Na lanovce pod mrakem, DoppelMayer v mraku a nový vlek k vrcholu už nad ním. Výhledu se nedá odolat a tak lezeme na vrcholovou kupu a rozhlížíme se do všech stran. Sluníčko osvětluje mraky, které jsou všude okolo pod námi. Nad ně vystupuje jenom Ďumbier na východě, Vysoké Tatry na severu a hřeben Děreší, Chabence, Ďurkovej, a Chochuľe na východě. Nádhera!

Sjíždíme vstříc hradbě z mraků. Ztraceni v mlze. Nezbývá než konstatovat, že ostatní jsou skoro dospělí, očkovaní a snad se tedy najdou.

Taky že jo, v poledne na Kosodřevině. Na kapustnicu jsem se těšil snad celý rok. Maruška a Pavel míří domů a my se řešíme, jak vyměnit prkna, boty a kdovíco ještě k všestranné spokojenosti. Výsledkem je, že Kačka a Tonda vyhráli snowboardy a tak míříme na modrou. Ti Hamplovi se to na prkně snad nemusí učit – Kačce to jde podobně rychle jako včera Tondovi.

Večer jsme po celodenním lyžování hodně utahaní. A tak to má být.

SNB trip

Znovu na Chopok. Teda aktivní polovina, ostatní míří do Brezna do bazénu. Všichni jsme na snowboardech. Tonda a instruktor Vojta jdou na modrou, Katuchka s Vítkem jsou kdesi všude okolo a já mířím co nejvýš. Omrzlé sloupy lanovky, mračna valící se na hřeben, lyžaři ztrácející se v mlze – objekty, které musí fotografa fascinovat.

Tradice jsme neporušili – oběd na Kosodřevině, návrat skibusem, … Večer s sdělujeme dojmy s plavající skupinou, hrajeme si a povídáme.

Chopok sever

Jasná. Největší lyžařské středisko na východ od Alp. Pět lanovek, 13 vleků, 23 km sjezdovek jenom v severní části. TO MUSÍME ZAŽÍT.

Vydáváme se tam jenom s Vítkem a Katuchkou, ostatní zůstávají v chalupě (učení fyziky) či na Juhu (učení na prkně). Ze hřebenu sjíždíme dolů vedle stojícího vleku a pak vedle stojící lanovky na Koňský Grúň. Sněhu je pomálu, šutry tvořící kamenné pole z větší části vyčnívají. Proti nám to šlapou lidé mířící na Juh. Společně hodnotíme: FUCKING WAY!

Sjíždíme černou Majstrovskou sjezdovku, byla by skvělá, kdyby nebyla vydřená. Na kabinkovou lanovku si musíme vystát půlhodinovou frontu. Radši se neptáme, kde je na internetu inzerovaných 75 cm sněhu. Největší parodií je stupnice ukazující 120 cm sněhu, vedle které roste tráva. PROSTĚ ŠMELIČI

Několik sjezdovek jsme si ještě sjeli, ale ty fronty byly fakt neúnosný. Vyjeli jsme lanovkou na Lukovou a čekalo nás pěkných 350 výškových metrů. Ještě že nefoukalo a nebyla mlha, ale stejně to byla makačka. SEVER – NIKDY VÍC

Zasloužené odměny se nám dostává na Kamenné chatě. Čaj z horských bylin je fakt jedinečný. A sjet si Předné Dereše, nečekat u vleku, jet kudy se člověku zachce a nevyhýbat se šutrům je fakt pohoda. CHOPOK SOUTH RULEZ

Doma se rychle převlékáme a míříme do kostela – je Popeleční středa. A následně večeříme, povídáme a usínáme. Jak jinak.

Halušky a zewl

Dneska na sjezdovky vyrazili jenom Maki a Vojta. Já jsem měl nějak moc energie, a tak jsem s foťákem vyrazil na procházku do lesů za chalupou. No, divočina tam byla fakt dobrá a jít v mokrém sněhu byl docela kotel, úplně mi tři hodiny stačily.

Okolo poledního vyrážíme ven v sestavě Pavel, Maruška, Kačka a já. Cílem je hotel Mýtník, kde jsme loni okusili prvotřídní halušky. Ani letos nezklamali, a navíc potěšili i výbornou česnečkou a palačinkami. Cestou zpátky ještě nakupujeme nějaké dobroty na poslední večer.

Poslední lyžovačka

Poslední lyžovačka v tomto roce. Užívám si sjezdovky ze hřebenu, dokonce napadl i nějaký prašánek. Taková správná tečka za tím naším výletem. Poslední kapustnica na Kosodrevině. Ale nic se nemá přehnat, tak to balím na autobus ve 13.30, stejně jako Vítek s Katuchkou. Z dnešní výpravy schází jen snowboarďačky Kačka a Maki. K našemu překvapení jsou už v chalupě – prý je to přestalo bavit. Ale proč má Kačka ruku v obvazu? Prý podľná difrakcía rádia nebo něco takového. Ale je očividně v dobré náladě, tak to snad není něco strašného.

Odpoledne se jdu s Katuchkou podívat, co je to za jeskyni téměř naproti našemu baráku. Rozhodně předčila očekávání – skvělý krápníky, roztomilý netopýři, propasti, … Doporučujeme!

Odpoledne trávíme hrou Carcassonne a už přichází poslední večer. K pohodě jistě přispívá víno a spousta dobrot – různé sýry, olivy, cibulky, čabajka, feferonky, … Hraje příjemná muzika a i zítřejší program a odjezd zvládáme nekonfliktně domluvit, a to je co říct. Nevím, jestli všem, ale mě přijde, že ty letošní hory hrozně rychle utekly, klidně bych tu ještě týden zůstal. Ale co se dá dělat, realita je jiná – vyspinkat se, zabalit a odjet…

Štrbské pleso

Vstávat, balit, uklízet. Hosté po nás nakonec přijedou, a tak už v 10 odcházíme. Během čekání na autobus nakupujeme zásoby na cestu a jedeme do Mýta. Stihneme během hodiny na přestup halušky v hotelu Mýtník? Povedlo se! Další autobus nás veze do Štrby. Kupujeme lehátka na náš oblíbený vlak Šírava a rozdělujeme se na akční a hlídací skupinu. Kačka a Maki zůstávají u věcí a my ostatní máme cíl na Štrbském plesu.

Přesouváme se na nástupiště zubačky a nadšeně fotíme vlak. Na nádraží na Štrbském plesu se naším dalším středem zájmu stává električka. Následně procházíme architektonickými skvosty, které nás přivádí na myšlenku: „Až budeme mít hodně peněz, koupíme si tu parcelu a necháme postavit Karlštejn. S blikajícíma barevnýma neonama.“ Zamrzlé jezero s okolními kopci mizícími v mlze nás příliš nenadchlo. Vláčky jsou hezčí.

Po návratu jdeme všichni do restaurace, která nás musela zaujmout už názvem – Zubačka. Počítáme, kolik nám zbylo a kredit dáváme 75 Sk. Povětšinou začínáme pirohy. Následně někteří vydrželi kecat nad kofolou či kapučínem, jiní vyzkoušeli fotbálek a kulečník.

Konečně deset hodin a přijíždí vlak. Obsazujeme lehátka a hnedle zalehneme. Žádná party se nekoná, asi jsme na to už moc staří. Blížíme se ku Praze a usíná se nám dobře. Taky jak by ne, po takovéto vydařené akci.

Příjezd do Prahy

Poslední tečkou za akcí je agapé po Mši u Terezičky. Předáváme si půjčené snowboardy, loňští účastníci – Vojtík, Pavlus, Honza – na nás útočí otázkami. „Škoda, že jste s námi nebyli, stálo to za to!“