odjezd z Prahy

Původní plán zněl: sraz ve 13,00 na parkovišti Ládví. Když už jsem se v 12.59 pakovala k odchodu, podívala jsem se pro jistotu na mobil a našla sms od Honzy, že se sraz o hodinu posouvá. Kolem druhé hodiny jsme se tedy sešli na parkovišti ve složení já, Anička a Adam. Ovšem auto s loděmi a Honzou a Jirou nikde… A tento stav trval ještě dobré dvě hodiny, přestože nás kluci do telefonu několikrát ujišťovali, že už jsou skoro na cestě. Konečně jsme tedy značně naštvaní vyjeli. Honza nás ubezpečil, že žádné jiné auto než jejich vlastní nikdy neřídil a my tedy měli naprostý pocit bezpečí (s třemi loděmi na střeše). Vyjeli jsme směr Hradec Králové-Olomouc-Novy Targ.

Na jedné z čůrpauz za Olomoucí jsem se také odhodlala sednout za volant a až na pár drobností nás v pohodě a ve zdraví (vlastně spíš v tom zdraví – ale tak to je přece to nejdůležitější, že ano) dovezla za polské hranice, kde jsme chvíli diskutovali, zda si pobyt nezpestřit návštěvou Osvětimi. Ku mému zklamání byl ovšem nápad zavrhnut, protože ostatní chtěli už co nejdříve usednout do lodí. Takže jsme cca kolem druhé hodiny ranní zaparkovali na louce v Nowem Targu. Já se uložila na zadní sedačku v tranzitu, ostatní do stanů a spokojeně jsme spali asi do jedenácté hodiny ranní dalšího dne.

Horní Dunajec

Probudili jsme se v poměrně pokročilém dopoledni na pláni vedle místní zbohatlické čtvrti. Provedli jsme ranní očistu v Czarnem Dunajci (který ale kupodivu černý vůbec nebyl, právě naopak) a po dalších jistých prodlevách jsme se konečně dostali do lodí. Voda byla poměrně klidná, místy až přílis, také docela mělká a s jezy, které se nedaly sjet (neměly propustě).

K pozdnímu obědu jsme si dali pivní rohlíky zbylé od snídaně (nenechte se zmást názvem – s pivem mají asi tak málo společného jako rohlíky obyčejné). Mezi osmou a devátou večerní jsme dorazili na přehradu a všeobecně se shodli, že zatím, co Honza dostopuje pro auto, my se posilníme polévkou.

Cca za hodinu dorazil Honza a pak další hodinu jsme nakládali (resp. kluci nakládali) lodě, než jsme mohli vyjet. Honza nám řekl, ať do auta nastoupíme až na hlavní silnici, že po té lesní cestě by plně naložené auto bylo moc těžké. Kdybychom byli bývali věděli, kolik zdržení a všeobecného naštvání nám tento nápad přinese, myslím, že bychom bývali vůbec neuvažovali nad nějakou šetrností k tranzitovým tlumičům. To bylo totiž tak… my jsme šli po cestě, myslíc, že Honza jede před námi a Honza jel mezitím po jiné cestě, myslíc, že jdeme za ním. Skončilo to tak, že nás asi po hodině mrznutí, dvou drahých volání, jedné sms a tiséce nadávkách nabral u cesty a vyjeli jsme na místo přespání do Sromowce Wyżne.

Cestou jsme nadávali na Honzu, Honza nadával na nás, pak jsme nadávali na klučičí nápad vařit o půlnoci uzený se zalím a knedlíkem (no řekněte, kterou holku by tohle mohlo napadnout…), pak na Adamovo plýtvání peněz při nakupování značkových potravin a nakonec na kluky obecně. No hlavně, že se máme rádi, že jo…

Soutěska

Probudili jsme se opět dosti pozdě, vlastně nás donutilo vstát akorát nesnesitelné vedro a nedýchatelno, jak ve stanech, tak v tranzitu, kde jsem se opět ubytovala. Také bylo trochu trapné, abychom ještě v jedenáct dopoledne spali uprostřed parku plného korzujících lidí a sportující mládeže (vedle nás bylo fotbalové hřiště a opodál děti cvičily volleyball).

Po nekonečném balení (mezitím jsem se stavila podívat na 40 metrů vysokou přehradu) se nám kolem poledne podařilo konečně vyjet. Čekal nás nejnáročnější úsek – průplav soutězkou s Jánošíkovým skokem (o kterém si Honza prý původně myslel, že to je nějaká nesplavitelná peřej, nicméně se jednalo o skálu, kde Jánošík přeskočil ze slovenské na polskou stranu. :-)

Prvních deset kilometrů bylo naprosto v pohodě, takže jsme neváhali zastavit v příbřežní hospodě na pozdní oběd skládající se z typických slovenských pochutin. (Teoreticky jsme vlastně na slovenském břehu vůbec nesměli zastavit, protože jsme se plavili z Polska a přes řeku se nesmí přeplouvat státní hranice, nicméně kdo to může zjistit, že jo…)

Posilnění jsme se opět vydali na plavbu, očekávali jsme nesmírně náročnou soutězku (kdo tomu rozumíte, tak prý WW3 – nebo co). Ovšem nakonec to bylo víc v pohodě než některé úseky předchozí i následující. Příroda kolem však byla úchvatná – Národní park Pieniny s mohutnými skalami, lesnatými kopci… prostě krása. Cestou jsme také míjely plující pltě – místní atrakci pro turisty.

K večeru jsme zastavili na polské straně (opět uprostřed parku, kde jsme tentokrát působili snad ještě komičtěji). Břicha jsme si naplnili pravými italskými těstovinami s Boloňskou omáčkou značky Panzani a posypali sýrem Prezident (to abyste si nemysleli, že jsme chudí studenti, kteří musí jíst no name Tesco výrobky). Ještě, že máme Adama, který nám takhle luxusně nakoupil (trochu jsme si to pak s ním tedy vyříkali…).

Poslední den na vodě

Tak jak už jsem říkala, opět jsme se probudili mezi nevěřící obličeje výletníků v parku, ovšem hlavu jsme si z toho vůbec nedělali. Namísto toho jsme snědli zbytek vánočky a kus chleba, zabalili a tradičně kolem poledne vyrazili.

Teď už byla voda čím dál mělčí a poměrně často jsme museli lodě popotahovat po kamenech. Po odpoledním obědě (chleba s pomazánkovým máslem a případně slaninou) nás to pomalu už přestávalo bavit a tak jsme se rozhlíželi po nějaké hospodě, kde bychom to mohli zapíchnout, zatímco Jirka by se dopravil pro auto. Nakonec jsme dojeli až k peřejím vedle slalomové trati, kde jsme se s Adamem málem cvakli. Jak už jsem říkala, Jirka uháněl pro auto a my mezitím pozorovali zájezd české kajakářské mládeže, jak trénuje na cvičném slalomu.

Jirka tu byl s autem coby dup a nakládání lodí bylo den za dnem rychlejší, takže jsme si to brzo brázdili místními silnicemi směr Spišská Stará Ves – Slovensko. Tam jsme to zapíchli na náměstí a po poradě s místními jsme vyhledali tu nejdražší restauraci, která zde nacházela (byl to takový trochu strašidelný lovecký penzionek Diana, kde na stěnách vyseli parohy, vycpaní ptáci a tak podobně). To, že penzion byl na naše chudé studentské poměry dosti drahý jsme shledali až při placení účtu, který se vyšplhal na 1400 Kč. Nicméně jídlo bylo velmi chutné – kluci si objednali místní specialitu jelení guláš, zajedli ho palačinkami se šlehačkou, prostě jsme si takříkajíc dali do nosu.

Pro místo naspaní jsme si vybrali odlehlou cestu za městem, kde jsme zastihli dvě auta s milostnými párečky v mírně impertinentní situaci, myslím, že byli naší přítomností přímo nadšeni. Nicméně v bouřce se nám jiné místo opravdu hledat nechtělo, takže pardon, letní milenci!

Kostel, jeskyně, hrad a lázeň

Nějak jsme se s Vlaďkou špatně domluvili, a tento den jsme napsali oba. Vzhledem k rozdílnosti pohledů přidám i něco ze své verze…

Nedělní ráno nás přivítalo slunečními paprsky a naše „katolická skupina“ si přivstala, aby navštívila ranní bohoslužbu. Sice to sklidilo pár narážek a remcání od „ateistické skupiny“, která to snad považovala za zdržování a naivně si myslela, že když jsme všechny ostatní dny vstávali v jedenáct, tak zrovna dneska bychom bývali vstali už v osm a hned odjeli, takže mše svatá, která končila v devět hodin představovala nepředstavitelné zdržení, a prostě my katolíci jsme akorát potížisti a nic jinýho. No jo no, co se dá dělat…

V kostele bylo narváno až k prasknutí, dokonce pár lidí postávalo venku před vchodem. Nicméně při přijímání se ukázalo, že to tu na Slovensku s tou vírou až tak žhavé nebude, protože z celého toho davu přišlo k přijímání možná deset lidí. Takže jsme jim alespoň trochu zvýšili průměr.

Po mši svaté jsme si nemohli odpustit dortíček v místní cukrárně, kde jsme si nejdřív každý naobjednával a pak jsme se teprve zamysleli, zda máme dost peněz. Polilo nás horko, protože to vypadalo, že v lepším případě vystačíme jen tak tak, v horším bude muset jeden z nás rychle utíkat pro peněženku do stanů, které byly cca 2 km daleko. Naštěstí došlo na ten lepší případ, takže po usilovném prohledání všech kapes peněženky jsem odněkud zázrakem vysypala poslední slovenské koruny a celou částku jsme dali dohromady. Ateistům jsme koupili věnečky (a stejně remcali).

S odpočatými ateisty balíme stany a vyrážíme k jihu. Sice jsme to neměli v plánu, ale necháváme se nalákat poutačem Beľanské jaskyně. My, kluci jsme nadšení její velikostí, výzdobou a diagonální orientací systému, holky prohlašují, že výklad ve všech jeskyních je stejný a že by to zvládli z fleku také…

Sbalili jsme a vyjeli směr hrad Kežmarok. Ale jak už to tak bývá zvykem, tak plán, na kterém jsme se před cestou dohodli, se během cesty změnil. To když kluci viděli směrovku na krápníkovou jeskyni a museli ji navštívit, nýbrž ještě v žádné jeskyni nikdy nebyli. To my holky jsme více světoznalé, v jeskyních jsme byly nejmíň desetkrát, takže jsme na kluky kvůli změně plánu byly docela naštvaný.

Ne, že by Dolomanská jeskyně nebyla pěkná, ale přece jenom ono toho zas tolik nového při prohlídce jeskyně vymyslet nejde, takže jsem si po já nevím kolikáté vyslechla téměř totožný výklad, který můžete slyšet v jakékoli jiné krápníkové jeskyni. Mám pocit, že už ho znám tak nazpamněť, že bych se mohla stát z fleku průvodkyní v jakékoli jeskyni, aniž by běžný návštěvník cokoli poznal. „Tato jeskyně byla objevena prof. XXX a jeho skupinou v roce 1897 a jako jedna z prvních byla zpřístupněna návštěvníkům již v roce… (je zajímavé, jak všechny jeskyně byly „jednou z prvních“)… Nejdříve si řekněme, jak se jednotlivé krápníky jmenují: stalagtit roste ze stropu dolů, stalagmit ze země nahoru a pokud se tyto dva krápníky spojí, vytvoří takzvaný stalagnát… Nyní vám zhasnu a ukážu, jaká tma byla v jeskyni, když do ní poprvé vkročili její objevitelé. Tak a teď si můžete vyřídit své nevyřízené účty (ha, ha, ha)… Po straně si všimněte krápníků nazývaných Věční blíženci (popřípadě Romeo a Julie), které vypadají, že se co nevidět spojí, nicméně se tak bohužel už nikdy nestane, protože v stalagtitu se vytvořila prasklina, přes kterou už nemůže skapávat voda… A teď půjdeme kolem malého krápníčku, který nazýváme trpaslík (černoušek atd.), na který si jako jediný v jeskyni můžete sáhnout a přát si přání. Vaše přání by se mělo do roka a do dne splnit. Samozřejmě pod podmínkou, že se s oním přáním nikomu nesvěříte… Nyní bych chtěl upozornit vyšší osoby, aby si dávali pozor na hlavu. Ze stropu vysí krápník. Komu z něj na hlavu kápne kapka, tomu se do roka narodí dítě (případně se vdá, ožení…).

No prostě jak říkám. Krápníkové jeskyně jsou nádherné, to ne, že ne. Příroda dokáže vytvořit obdivuhodné věci (a člověk je za zlomek času, po který byly tvořeny dokáže kompletně zničit), nicméně myslím, že si teď ráda dám na nějaký čas od krápníkových jeskyní pauzu, dokud alespoň některé z obvyklých průvodcovských vtipů nezapomenu. Po návštěvě jeskyně jsme se jeli ještě vzdělávat kulturně – navštívili jsme hrad v Kežmaroku, který měl zajímavé expozice (místnost věnovaná místnímu střeleckému spolku, Klubu československých turistů, Židům a jiným zajímavostem).

Příští stanice Kežmarok. Procházíme náměstí a míříme do Kežmarského hradu. Prohlídka nás tentokrát nadchla všechny, možná proto, že byla vskutku různorodá. Expozice místních cechů a řemesel, tatranské horské spolky, laboratoř Vojtecha Alexandra – místního rodáka a průkopníka rentgenu, historická lékarna, střelné zbraně a spousta dalšího. Zapůsobil na nás i příběh hraběnky Beaty Läsky, kterou její manžel nechal zamúrovat to věže, po několika letech celý hrad prohrál v kartách a nový majitel až po měsíci zjistil, že tam byl kdosi uvězněný.

Časopis Koktejl: „V obci Liptovský Ján je přírodní termální vřídlo, které je volně přístupné a je možné se tam koupat.“ To si přeci nemůžeme nechat ujít! Zastavujeme v Jánské dolině, chvilku marně hledáme a pak vaříme večeři. Následně valná většina touží jít na pivo.

Znaveni prohlídkami jsme pokračovali směr Liptovský Ján, kde jsme si dali luxusní italské těstoviny s ještě luxusnější bolognskou omáčkou Panzani kotlíkové výroby. Chvíli jsme poseděli na zahrádce hospody a před uložením k spánku jsme navštívili místní volně přístupné termálné kúpalisko. „Termálné“ je trochu přehnané – bylo teplé asi jako vyhřátý bazén, zato pěkně smrdělo po pukavcích a po pár minutách ve vodě jste měli pocit, že vás ta síra snad rozežere. Ale byl to hezký zážitek… Jameson pak bodnul.

Ještě že jsem se nadal zlákat pohodlím a vyrazil na průzkum. Po menších problémech jsem nalezl jak vřídlo, tak tři (ne)možná místa na táboření. Tak jsme opustili restaurační zařízení, zaparkovali Transit na velkém travnatém parkovišti, v zákrytu za ním postavili stany a vyrazili ke vřídlu. Termální neznamenalo teplé jako kafe, ale úplně ledové také nebylo. Naskákali jsme do tůně, ve které to bublalo a ven se linul prazvláštní pach. Brzy jsme se dali do řeči se Slovákame sdílícími s námi lázeň a dozvěděli jsme se, že koupel má blahodárné účinky snad na všechno včetně potence. Síra působila dojem postupného rozpouštění těla… Po čtvrthodince jsme vylezli lehce prokřehlí, ale zaručeně ozdravení a očištění a odebrali jsme se do spacáků.

Tak tedy dobrou – moje poslední noc.

Pod Tatry

No a to už bude patřit někomu jinému – k tomu můžu akorát napsat, že jsem se vydala nejdřív autobusem a pak narvaným vlakem směr Praha, a že těch pár dní strašně rychle uteklo. Ve vlaku jsem prvních dvacet minut nervózně trnula na záchodě, protože jsem si nechtěla kupovat lístek z Žiliny do Čadcy. Myslím, že to bylo úplně zbytečné. I kdyby měl průvodčí snahu zkontrolovat jízdenky, neměl by v té tlačenici v uličce žádnou šanci. A tak jsem nakonec průvodčí zastihla až v Třinci. Ale tak pro klid duše (jako bych snad nebyla zvyklá jezdit v pražské MHD načerno… :-)

Vlaďka

Budík připomíná, že jsem slíbil Vlaďce, že jí odvezu do Mikuláše na autobus, protože se potřebuje navrátit do Prahy. No co nadělám, nezbývá než vstát, najít klíčky, vylézt do deště a vyjet. Vlaďka odjela a ve stejný čas měli přijet lůžkovým vlakem dva Pavlové s Maruškou. Měli – vlak měl hodinu zpoždění a tak jsem si krátil čas sledováním filmu o slovenských železnicích na obrazovce v nádražní hale. Konečně dorazili a vyjeli jsme zpátky do Liptovského Jána. Následně jsme strávili hodinu či dvě sezením v autě, kritikou deště, přesvědčováním Honzy, Aničky a Adama aby vylezli ze stanů a hlavně vychutnáváním Maruščiny buchty.

Přesunuli jsme se opět do Mikuláše, nakoupili v Hypernově všechno možné i nemožné a odebrali se na oběd do osvědčené hospody, kde jsme zažili příjemné chvíle už s Pickwickama na konci posledního slovenského puťáku.

S plnými bachory vyrážíme do Zuberce, kterýžto jsme vytipovali jako ideální základnu pro tůry do Roháčů. Po několika dotazech jsme nalezli dědu provozujícího soukromý camp, kterýžto se nám zalíbil, protože jsme jej měli celý pro sebe. Ubytovali jsme se v hangáru, který skýtal dostatek místa pro všechny, vybalili věci, otestovali kvalitu záchodů a sprch a zaposlouchali se do dědova vyprávění o okolí, doporučení nejlepších tůr, …

Den jsme zakončili koupelí ve Studeném potoce, který skutečně dělá čest svému jménu.

Juráňova dolina

Ranní vstávání není silnou stránkou nás všech, takže ve chvíli, kdy oba Pavlové, Maruška a já byli vyzubení, vykoupaní v té ledárně, vařila se voda na čas a snídaně lákala ke snězení, byl zbytek osazenstva stále ve spacáku.

Okolo poledne jsme byli konečně všichni připravení vyrazit, avšak bylo jasné, že na hřebenovku to už nestíháme, a tak jedeme do Oravice a vyrazili do Juráňovej doliny. Nejprve jdeme po asfaltce, pak přes horské louky a konečně stojíme na začátku soutěsky. Je krásná, úžasná, jedinečná. Po obou stranách se tyčí bílé vápencové skály do závratných výšin a dole pod námi hučí říčka přes kameny a kaskády. Na skalách se, snad zázrakem, drží různé stromy a občas zeshora spadá vodopád.

Na rozcestí pod Umrlou si říkáme, že na návrat je ještě brzo, a tak se rozhodujeme prodloužit si výlet ještě přes Bobrovec. Strmě stoupáme přes kořeny a kameny, poslední nejdrsnější úsek po polské hranici. Na vrchol se většina z nás drápe z posledních sil, výhled však za to stojí. Rozhlížíme se a obědváme chléb se salámem. Následně klesáme do Bobroveckého sedla a do doliny, prekvapivě též nesoucí název Bobrovecká. Po cestě řešíme všechno možné, vzpomínám si na úvahu, že se prohlásíme za Romy a jaké to bude mít výhody.

V Ostravici jdeme okouknout termální koupaliště, ale cena nás odradila, takže jedeme domů a vaříme večeři.

Hřebenovka

Předsevzetí, že vstanem časně, se překvapivě povedlo splnit. Ranní ptáčata zvládla nakoupit jak pečivo, tak maso na večerní grilování, naložit jej a připravit snídani, ostatní zvládli alespoň ji rychle sníst a všichni jsme se naskládali do auta a okolo deváté jsme už byli na Zverovce.

Kvůli menší orientační chybě vyrážíme Látanou dolinou namísto Roháčské, ale nelitujeme. Stoupáme do sedla Zábrat, kde dáváme první sušenku. Na Rákoň vycházíme v husté mlze, že jsme na vrcholu prozrazuje jen hraniční kámen a rozcestník. Rozdělujeme čokoládu a pokračujeme bílou tmou. Na Volovec přicházíme právě když se zvedl vítr, který trhá mraky a chvílema před sebou vidíme dva skalní hroty – Ostrý Roháč. Někteří se hlasitě dožadují další čokolády, jiní padají bezvládně do trávy a najdou se dokonce tací, co hladají nejlepší záběr neustále se měnící scenérie skal a mraků.

Vyrážíme vstříc štítu, který dal jméno celému hřebeni. Brzy začínají řetězy a dostáváme se na skalní hranu, která na obou stranách mizí v mlžných hlubinách. Někteří jsou očividně rádi, že nevidí, kam až by spadli… Na vrcholu se příliš nezdržujeme – lezavý vítr nám bere poslední zbytek chuti vyhlížet do mlhy. Sestup je jednodušší, pouze na jednom místě je asi šestimetrový skalní stupeň. Pokračujeme dál, pouze s přestávkami na focení a další čokoládu. Pavel zase po telefonu radí spolupracovníkům, ve chvíli kdy diktuje SQL příkazy se už řežeme smíchy.

Z vrcholu Plačlivé se nám naskýtá neskutečný pohled – hřeben k západu s klikatící se cestičkou je hranicí, která odděluje husté mraky v Roháčské dolině od prosluněné Žiarské. Přicházíme do Smutného sedla a já a Pavel vytváříme separatistickou skupinu, která odmítá návrat dolů.

Co se dá dělat, po hřebeni pokračujeme sami dva. Po řetězech přes Tri Kopy a na Baníkov. Zapadající slunce kouzlí v roztrhaných mracích nezapomenutelné pohledy. Konečně jsme na nejvyšším vrcholu Roháčů a vychutnáváme zasloužený odpočinek. I když pocit závratné výšky trochu vyprchal poté, co dorazila SMS od Elišky, že právě dosáhli vrcholu Džabal Tubkalu (4 167 m).

Nejvíce úrazů se stává při sestupu a už víme proč. Sice se nám nic nepřihodilo, ale cesta do Baníkovského sedla a po kamenných pláních dolů do Spálené doliny nám dala zabrat. Vyčerpaně jdeme dolů a dolů, zastavujeme se u Roháčského vodopádu a pak zase dolů. Konečně jsme na silnici a po té přicházíme k parkovišti, kde stopujeme Poláky, kteří nás vzali až do Habovky. Ostatní, přestože měli cestu mnohem kratší, dorazili až chvíli po nás. Prý neodolali místním pochutinám.

Sdělujeme si dojmy a mezitím rozděláváme oheň pod grilem. Maso bylo vynikající a nejedli jsme se dosyta. A to byla asi ta nejlepší tečka za tím naším výletem…

Kvačianská dolina

Ráno jsme se vstáváním nespěchali, vykoupali se ve Studeném potoce a vyrazili koupit něco dobrého k snídani. Vychutnali jsme čerstvé rohlíky s máslem, marmeládou, medem a dalšími pochutinami a okolo poledne jsme začali přemýšlet, kam dneska vyrazíme. Vyhrál nenáročný návrh výletu do Kvačianské doliny. Autem jsme dojeli do vesničky Huty a vyrazili jsme po asfaltové silničce podle potoka. Zní to jako nuda, ale po obou stranách se zdvihaly strmé skály, takže bylo na co koukat.

Najednou se před námi objevily dva vodní mlýny. Jeden z nich byl otevřený a rekonstruovaný jako muzeum. Čekali jsme vstupenky, vitríny a průvodce, ale všechno bylo jinak. Vevnitř byla vodní pila se všemi možnými stroji, všechno poháněné soustavou kol, hřídelí a řemenic. Nikde žádné zákazy, všechno jsme si mohli prohlédnout, zkrátka to vypadalo jako by se tu pracovalo a jen si mistr odskočil na oběd. Po dlouhé době se i kluci nabažili všech strojů a zjistili jsme, že zase máme hlad, tak jsme na louce před mlýnem spořádali chléb, salám a všechny ostatní potraviny.

S plnými bachory jsme vyrazili dále dolinou, tentokrát lesní cestou vysoko nad skalami. Po několika kilometrech jsme začali uvažovat, zda se máme vrátit všichni či jen náhodně vybraný dobrovolník a přejet autem do Kvačan, aby si ostatní dolinu prošli v celé délce. Zvítězila možnost „b“ a já jsem si vytáhl černého petra.

Nechtělo se mi vracet se stejnou cestou a tak jsem se vydal po malé cestičce dolů po svahu. Rázem jsem přestal litovat, že se musím vracet. Pěšina vedla podél Kvačianky, po skalních římsách, přes suťová pole a okolo úžasných vodopádů. Doběhl jsem k autu, dojel do Kvačan, kde ostatní právě hodnotili kvality místního piva a zmrzliny (někteří obojího najednou) a vyjeli jsme nazpátek do Zuberce.

Po večeři nás opustil PavelH, který odjel ku Praze.