Fotogalerie

Při psaní o této akci nejde nezmínit její přípravu. Týden předem měla jet necelá desítka lidí na víkend. Jenže jsme zůstali čtyři, z víkendu se stala neděle, a bylo to takové trochu zmatené… Ještě den předem se mi na akci ani moc nechtělo, ale nakonec to byla naprosto úžasná a nezapomenutel­ná voda.

Vyjíždím v rekordní čas 5.15, v 5.30 u Julie, 5.45 u Pavla a 5.50 u Markéty. To je tak, když někteří prohlásí, že takhle po ránu nepůjdou ani přes ulici… Projíždíme naprosto autoprázdnou Prahu a ocitáme se na úzkých křivoklátských silničkách. Slunce je pořád někde pod obzorem a počasí je takové rozpačité, takže si říkám, že jsem včera tu mlhovku nevyměnil zbytečně… Podávám geografické komisi na zadních sedadlech mapu a ti po meších orientačních problémech (Teče ta řeka s kopce či do kopce?) určují za ideální výchozí bod Skryje.

Parkujeme u řeky, skládáme Myš a Vodotrysk a dopřáváme si snídani. Okolo půl deváté překonáváme další rekord – nejčasnější spuštění lodí na řeku. Obdivujeme paprsky vycházejícího slunce prorážející ranní mlhy nad řekou a barevné stromy, naplno vychutnáváme úžasnou atmosféru podzimní řeky a vůbec nikam nespěcháme. U prvního jezu jsme ze zklamání nad tím, že jsme minuli hospodu U Rozvědčíka, snědli další vánočku. Plavíme se dál, nicméně záhy zjišťujeme, že nikam nespěcháme v podání mě a Julie je asi třikrát rychlejší než to samé konstatování v podání Pavla a Markéty. Nejprve nás napadá vzít je do vleku, ale po čase nás to omrzelo a tak lano uvazujeme do koruny stromu a odjíždíme.

Už okolo poledne projíždíme Roztoky u Křivoklátu, a po chvíli zastavujeme v Újezdě a vaříme oběd. Pavel nakoupil těstoviny, sýr a slaninu v mastodontím množství, takže se hladu rozhodně bát nemusíme. Julie s mrkví v ruce opovržlivě kouká na Pavla dochucujícího kečupem stylem otevřu a vyleju to tam, ale nám chutnalo.

A zase plujeme. Jeli bychom s chutí dál, ale u jednoho jezu jsme se podívali na mapu, a zjistili, že poslední místo, kde se k řece přibližuje silnice, jsme už minuli. Tak vytahujeme lodě na břeh a já se vydávám pro auto, což nebylo triviální, protože všechna auta se vrací do Prahy. Nakonec jsem se přiblížil vlakem do Křivoklátu a pak se vydal po opuštěné silničce směr Skryje. Najednou ze zatáčky vyjela skupina motorkářů, ze srandy jsem na ně zamával, oni zastavili a zavezli mě přímo k autu. To potěší! Zážitek to byl jedinečný, ale příště bych radši měl helmu a něco víc než tričko. :-)

Přijíždím k Valentovskému mlýnu, nakládáme lodě a vracíme se do Prahy. Na Mši u Sv. Salvátora jsme to stihli přesně (další rekord).

Takže děkuji všem zůčastněným, bez vás by tato akce rozhodně nebyla taková, jak se nakonec povedla. A těším se na vodu někdy na jaře!

Jirka